S cílem usnadnit uživatelům používat naše webové stránky využíváme cookies. Používáním našich stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookie na vašem počítači / zařízení. Nastavení cookies můžete změnit v nastavení vašeho prohlížeče.

» Historie Hirudoterapie
Historie Hirudoterapie

HISTORIE HIRUDOTERAPIE

Využití pijavice lékařské můžeme určitě datovat již od dob, kdy se tady objevil člověk, pijavice tady byly dříve než on a jsou tu stále. Někteří z nás možná zažili v nějakém tom rybníce, nebo při hrách v potoce, že se nám na tělo přisálo jakési malé stvoření, což nebylo výjimkou ani v počátcích lidstva. Pozorováním a předáváním zkušeností ve slovním podání z generace na generaci se postupně vyvinula léčba pomocí přikládání pijavic. Dnes se tomuto léčebnému postupu říká celosvětově HIRUDOTERAPIE

První písemné zmínky jak již bývá zvykem, v „alternativní medicíně“ najdeme v lékařských papyrusech starého Egypta z doby někdy kolem 1500 let p.n.l. (17-18 dynastie Egyptských vládců), později ve spisech Řeckých básníků, Nicader z Colophaina (200-130 př.nl) se zmínil o pijavicích ve svých lékařských básních. Řečtí lékaři používali pijavice k pouštění krve a k léčbě revmatických bolestí, dny, všech typů horečky a ztráty sluchu. Plinius starší (23 – 79 n.l.) ve svých textech o válečnictví doporučuje použití pijavic při zánětu žil a hemoroidech. O použití pijavic se zmiňuje také řecký lékař Galén (130–201 n.l.), který byl inspirován Hippokratvou (460 – 370 p.n.l.) hypotézou o nemocech souvisejících s nerovnováhou tělesných tekutin. Galén věřil, že zmírnění nemocí lze dosáhnout obnovením rovnováhy mezi tělními tekutinami, když díky přisátí pijavice pak odtéká krev z pacienta. Galén předepisoval pijavice pro téměř všechna onemocnění, jako jsou jednoduché zánětlivé stavy, mentální poruchy a hemoroidy. Syrský lékař Themission of Laodice, zdůraznil, že pouštění krve pomocí pijavic vyhání z pacienta zlé duchy, kteří mohou způsobovat nemoc., Indických, Čínských a Arabských lékařů, například Avicenna (980–1037 nl) se ve své knize „Canon of Medicine“ zmiňuje, že pijavice může sát krev z hlubokých žil, čehož nelze dosáhnout konvenčním mokrým baňkováním a doporučuje pijavice také při kožním onemocnění. Ve 12 století n.l., Abd-el-Latif al-Baghdadi zmínil ve svých textech skutečnost o využití aplikace pijavic po chirurgických operacích. Poté Ibn Maseehi (1233–1286 nl) ve své knize „Umda Fi Jarahat“ rozlišil lékařské pijavice od nemediciálních (jedovatých) pijavic, podle jejich tvaru a barvy. Věřím, že také šamani, mudrcové a medicinmani prvních kmenů, později národů obývajících Evropský kontinent, Rusko, ale i kmeny a národy po celém světě využívali přikládání pijavic – na základě intuice a empirických znalostí o jejich působení. Především jimi léčili nejrůznější bolesti včetně bolesti zubů a uší, ale i záněty, použili je také při epidemických onemocněních, komplikacích po obřízce, zraněních z boje, či lovu.

V době středověku bylo především využíváno pijavek lékařských k tzv. pouštění krve, kdy se věřilo, že odteče špatná krev a vytvoří se nová zdravá – dnes víme, že nebyli daleko od pravdy. Bohužel tehdy neznali nic o biochemii a nemohli tak vědět nic o účinných látkách obsažených ve slinách pijavice lékařské a jejich působení v těle. A tedy přebírali „jen“ empirické zkušenosti svých učitelů a sami tyto zkušenosti rozvíjeli dál. Takže od bolestí a pouštění krve se dostali k působení na nehojící se a hnisající rány, gangrény a léčbě po amputacích končetin ve válečném lékařství, účinků pijavic lékařských využívali také při epidemiích cholery a moru, v očním lékařství, při otocích, podagře – dně, kožních potížích a dalších potížích lidí. V mnoha zemích byla pijavice prostě lékem na všechny potíže, aniž by kdo sledoval – vyhodnocoval vhodnost použití pijavice. Používalo se pijavic z vlastních zdrojů, tedy výlovem z řek, jezer a tůní (Příroda tehdy ještě byla bez jakékoli ekologické zátěže a pijavic bylo všude hojně, dnes jsou pijavice lékařské v přírodě vzácné, protože k životu potřebují opravdu čisté prostředí). Na konci 16. století vydal Conrad GESSNER v Curychu podrobný popis lékařské pijavice a obhajoval její použití. V 17. století bylo tzv. Pouštění žilou prováděno pomocí naříznutí a použití pijavic postupně upadalo. Během tohoto období však, mnoho lékařských kapacit té doby dále zkoumalo a o léčbě pijavicemi publikovalo, například Jérôme NEGRISOLI publikoval práci o aplikaci pijavic v oboru gynekologie. V roce 1809 François-Joseph-Victor Broussais , autor „pojednání o lékařských pijavicích“, prohlásil: „výhody pijavice pro člověka jsou tak velké, že by o nich měli vědět všichni lékaři“. Pijavice byla opět považována za jedinečný terapeutický nástroj. Vliv BROUSSAISE (1772-1838), chirurga napoleonské armády, byl pro pijavice a trh s nimi rozhodující. Francie se v té době stala největším spotřebitelem. Heslo BROUSSAISE bylo: „Vzhledem k tomu, že většina nemocí je způsobena hyperstimulací, často zánětem žaludku, měla by být léčena kontrolou zánětu, tj. aplikací pijavic na břicho a přísnou stravou.“ Od roku 1822 vydával BROUSSAIS měsíční časopis Annals of Medicine, ten vycházel pravidelně 12 let, což mu umožnilo šířit jeho učení po celé Evropě.

Největší rozmach Hirudoterapie se datuje od konce 18. Století do poloviny století 19 a to především zemích západní Evropy a Rusku. (Také díky slavným ruským lékařům jako M.Mudrov 1776-1831 odborník vojenské medicíny a oblíbený Moskevský lékař, N.I.Pirogov 1810-1881 zakladatel polní chirurgie a byl jedním z prvních chirurgů v Evropě, který používal éter jako anestetikum, G.Zacharin a dalším udržovatelům a průkopníkům této terapie, například i otec slavného spisovatele Oscara Wilda, WR Wild chirurg působící v Dablinu propagoval využití pijavic při léčbě zánětu ucha ve svém lékařském textu Aural Surgery (1853, 93–5): „Pijavice jsou však účinným prostředkem k vypouštění krve a zmírnění bolesti. Ve všech takových případech…. Musí být připevněny malým sklem s úkosovou dutinou bezprostředně kolem a na okraji vnější tkáně…. K tkáni lze nechat snadno přisát čtyři až šest pijavic…. “).

Rusko patřilo a stále patří k největším „producentům“ pijavice lékařské. V Rusku byla například v 30 letech 18 století každoroční spotřeba 30 miliónů pijavic. Například do západní Evropy se vyváželo z Ruska v tomto období 70 miliónů kusů pijavice lékařské, kromě Francie kam se každoročně vyváželo dalších v průměru 80 miliónů kusů pijavice lékařské – tehdejší cena byla 10 kopějek za kus. (Takže to byla již zajímavá průmyslová výroba tvořící značný zisk, navíc pijavice se po Evropě hojně přeprodávaly. Po vyčerpání vlastních národních zdrojů většiny zemí Evropy, byl jediný prodejní kanál – Rusko > přístav v Hamburku a odtud pak probíhala distribuce do dalších zemí) Tak veliká spotřeba souvisela nejen s oblibou této terapie, ale také patrně ve využívání pijavic vojenskými lékaři. Jistě se o to také zasloužil významný Ruský vojenský lékař A. Voskresenski, který sepsal na tehdejší dobu monumentální dílo „ Pijavice lékařská a její využití ve vojenském lékařství“, vydaná v roce 1859 v Petrohradu na objednávku Ruského válečného ministerstva.

Ve Viktoriánské době byla spotřeba v Anglii až 42 miliónů kusů pijavice lékařské ročně k lékařským účelům, čímž vytvořila průmysl s obratem 1 milión liber ročně v cenách 19 století. (Po útlumu využití pijavic lékařských, se pak Hirudoterapie v Anglii znovu objevila v 70. letech minulého století jako doplněk plastické, rekonstrukční a traumatické chirurgie). V Anglii, Irsku a Skotsku byla obchodní místa – zastoupení, která pijavice prodávala. Na obrázku níže můžete vidět, jak pijavice přechovávali v jednom takovém obchodním místě v Irsku.



Irsko. Tato neoznačená sklenice na pijavice Staffordshire byla představena na Royal College of Surgeons v Irsku rodinou Widdessů, kteří stále mají lékárnu v Limerick City.

Například podle tabulky Francouzské celní zprávy, kde je vidět jaká byla spotřeba v určitém časovém úseku. Šlo o milióny kusů ročně.

V roce 1835 americká vláda dokonce nabídla dotaci 500 dolarů každému, kdo by mohl úspěšně chovat evropskou pijavice.

V Severní Americe, Západní a východní Evropě spotřeba pijavic neustále rostla a byl jich takový nedostatek, že se Nizozemská akademie věd rozhodla na své valné hromadě dne 21. května 1821 vypsat mezinárodní soutěž na výrobu umělé pijavice. Výzva byla přeložena do francouzštiny a rozeslána na akademické půdy do Londýna, Paříže, Edinburghu, Vídně, Berlína, Petrohradu, Turína a Washingtonu.

Jedním z těch, kteří se tohoto úkolu zhostil, byl i Jean-Baptiste Sarlandière , který se narodil v Cáchách 9. května 1787 v rodině lékařů, a díky tomu, že se od mládí pohyboval v tomto prostředí, byl dobře obeznámen s touto lékařskou profesí. Ve svých šestnácti letech se stal chirurgickým asistentem v nemocnici na ostrově Noirmoutier, západně od Bordeaux. V roce1803 přerušil svou praxi a studium na jedenáct let, kdy nastoupil službu ve francouzské armádě, z té byl propuštěn v 1814. Poté odešel do Paříže, aby dokončil své nedokončené lékařské vzdělání, po studiích byl zaměstnán ve vojenské nemocnici Val-de-Grâce. V červnu 1815 získal doktorský titul v Paříži.

Níže přikládám obrázky jeho vynálezu umělé pijavice (Bohužel tenkrát předpokládali, že hlavní účinek přikládání pijavic je to, že odtéká špatná krev, nevěděli nic o látkách vpouštěných pijavicí do krevního oběhu člověka)



Prototypy tří verzí Sarlandie`re's bdellome`tre , publikovaných v jeho brožuře Didot le jeune, Paříž, 1819. (Fotografie autora, se svolením Museum Boerhaave (Leiden) a Leiden University Library.



Bdellome`tres navrhl Jean-Baptiste Sarlandière, 1817–1919, ve sbírce Muzea dějin medicíny v Paříži, Universite´Rene´ Descartes (12, Rue de l'École de Me´decine, Paříž, Francie).

Tohoto úkolu se samozřejmě zhostili i jiní lékaři a vědci. Níže přikládám další vynálezy umělé pijavice.

Krevní pumpa navržená Pieterem Arnoldusem van den Bergem (Oudewater, Nizozemsko). Tento návrh byl zařazen do prvního kola soutěže, kterou pořádala nizozemská společnost věd.

Příklad „umělé pijavice“ ve sbírce muzejního voor Geschiedenis van de Geneeskunde, Gent, Belgie.

Osobní sada na pouštění krve, umělá pijavicehudebníka a skladatele N. Paganini (1782-1840)

Útlum v Evropě, Rusku a jiných zemích nastává v polovině 19 století s objevy chorob bakteriálního původu a zjištěním například lékaře a biochemika S. Botkina, že pijavice často přenášejí bakteriální infekci. Díky absenci antibiotik tak bylo použití pijavice lékařské v mnoha případech komplikované infekcemi, často tyto komplikace byly pro člověka fatální. Bylo to také způsobeno tím, že se pijavky odebíraly z přírody, nebo se chovaly v neodpovídajících podmínkách. Ještě tehdy nedoceňovali sterilní prostředí, což se také projevovalo u chirurgických zásahů v té době, kdy řada pacientů i po úspěšném chirurgickém zákroku umírala na sepsi. S objevem bakteriálních nákaz se pohled na čistotu a zabránění infekci výrazně změnil. (Dnes se pijavice pro léčebné účely chovají v odpovídajícím čistém - certifikovaném prostředí, které, podléhá přísným kontrolám s důrazem na to aby, nedocházelo ke kontaminaci pijavic lékařských a není se tedy třeba již obávat bakteriální nákazy i když i to je ve výjimečných případech možné! Toto je ovšem známo a díky vědeckým pracím na toto téma,

jsou doporučeny v případě zanesení přemnožených baktérií, které pomáhají pijavicím trávit lidskou krev do krevního oběhu klienta, antibiotika, která tuto „bakteriální infekci“dokáže zvládnout. Tomuto tématu se budeme věnovat dále v textu).

Ve dvacátých letech 20 století začala Hirudoterapie ztrácet na významu (Například v Anglii došlo k poslední aplikaci pijavic v roce 1950 v nemocnici Mount Vernon Hospital Northwood Dr. Chalrlie Lakin u pacienta se srdečním onemocněním, bylo přiloženo 5ks pijavic lékařských v oblasti jater k jejich odlehčení. V roce 1938 zmizeli pijavice z francouzského lékopisu a následně také z lékáren ve Francii, jako tomu bylo v sousedních zemích. Přesto byly stále používány v lékařské praxi; v roce 1949 však vychází ve francouzském odborném tisku článek doporučující hirudoterapii na viscerální kongesci, perikarditidu, myelitidu, otoky hrtanu, angínu pectoris, hemiplegii, další kongestivní a zánětlivé poruchy (bolesti hlavy, závratě, otitida, výrony a dislokace, pohmoždění atd.)) jako jedna z hlavních lékařských zbraní na poli medicíny a díky protestům „moderně“ léčících lékařů se Hirudoterapie zařadila opět do pozice lidové - alternativní léčby, kde využití pijavic nebylo nikdy přerušeno. Tradice a rozvoj hirudoterapie, ale pokračovala na vědecké úrovni, především výzkumem látek obsažených ve slinách a sekretu pijavice lékařské, také způsobu biochemických procesů probíhajících v těle pijavky při trávení nasáté krve. (Zajímavým zjištěním totiž je, že pijavice, která sála nakaženou krev nejrůznějšími krví přenosnými nemocemi, jako je například tyfus, cholera, žloutenka všechny typy a podobné krví přenosné nemoci – touto chorobou neonemocněla, ale ani se ve vzorcích krve, ani tkáně nenašly po těchto nemocech stopy).

Nový nástup Hirudoterapie lze datovat na konec 20 století a začátek 21 století, díky přezkoumání starých poznatků a výzkumu účinných látek ve slinách - sekretu pijavice lékařské. Dnes kromě využití samotné Hirudoterapie se z pijavek lékařských extrahují některé účinné látky a kromě využití v kosmetice se používají také ve všeobecném lékařství, například látka Hirudin (izolovaná v roce 1950 profesorem Markwartem), se kterou jsem se setkal v mastech aplikovaných v Pražském Ikemu.

Název Hirudoterapie je odvozen od slova Hirudo, čili pijavka - lat. hirudo medicinalis - Pijavka lékařská.

Vzhledem k znečištění životního prostředí se pijavka lékařská ve volné přírodě vyskytuje jen ojediněle (nejen v EU je přísně chráněná a je v seznamu tzv. červené knihy. Její odchyt ve volné přírodě je trestný a dovoz podléhá mezinárodní úmluvě CITES), proto se pijavice lékařské chovají uměle ve speciálních líhních. Reprodukční schopnost pijavek lékařských je však při umělém odchovu mnohem nižší než v přírodě a tomu také odpovídá cena. Mezi největší „producenty“ pijavic lékařských v umělých podmínkách patří Rusko, Ukrajina, Polsko, Litva, Švédsko (jeden z největších dodavatelů pijavic lékařských do zemí Evropské Unie), Francie, Turecko, Indie Čína a Německo, proto je lze koupit i v zemích EU a tedy i na Slovensku a v ČR

V Rusku, Polsku, Litvě a na Ukrajině se pijavky lékařské chovají a prodávají se i v lékárnách, tedy především nemocničních. Hlavně a tradičně v Rusku a na Ukrajině jsou pijavice lékařské znovu používány i v klasické medicíně na lékařských klinikách, kde s nimi pracují lékaři, zdravotní sestry, ale i vyškolený personál, který nemá zdravotnické vzdělání. Zde je využívají stále jako léčbu při mnoha onemocněních a vlastně se drží tradičních – historicky známých způsobu využití, které dále na vědecké rovině rozvíjejí

Po roce 1985 se stala Hirudoterapie hitem ve světě, zejména USA, Kanadě, Velké Británii, Francii, Německu, Austrálii a na Novém Zélandě. V těchto zemích pijavice lékařské především používají lékaři v traumatologických centrech při rekonstrukční chirurgii, po oddělení částí těla, v plastické chirurgii, omezeně ale také v oftalmologii, kardiologii, diabetologii, dermatologii, ortopedii a dalších lékařských oborech. Řada nemocnic i fakultních klinik má neustále skladem desítky pijavic lékařských k okamžitému použití. Ve světě neustále probíhá výzkum a praktické klinické studie nejrůznějšího využití pijavic lékařských v medicínské praxi. Především se pak výzkum soustředí na látky obsažené ve slinách pijavic, vpouštěné do krevního oběhu člověka, po přisátí pijavice lékařské. Objasňuje se jejich působení a dochází také k boření některých dogmat.

Národní úřad FDA – Federální úřad pro kontrolu potravin a léčiv v USA uznal a schválil pijavic lékařskou jako zdravotní prostředek v roce 2004

Velikou oblibu mají od pradávna pijavice lékařské v tradiční Ruské a Ukrajinské přírodní medicíně - léčitelství, také v jiných státech po celém světě například Anglie, Irán, Indie, Usa, Mexiko, Japonsko, Polsko, Čína, Slovensko, Francie, Německo a Česko otevírají nová terapeutická centra s holistickým - celostním přístupem k člověku, kde se využívá účinku látek vpouštěných do lidského těla při přiložení pijavice lékařské.


NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

MzNkOT